CS
EN

Pc_portrait2

ThDr. Pavel Černý, Th.D. je kazatelem Církve bratrské a učitelem praktické teologie a misiologie na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.

Kromě kontaktních informací na této stránce naleznete některé jeho texty, které by mohly mít užitek pro širší veřejnost.

Církev bratrská

Česká Evagelikální Aliance

Ekumenická rada církví

Evangelikální teologický seminář

FEET

Sdružení evangelikálních teologů

Kostnická jednota, Evangelický týdeník

Církev zapálená Duchem svatým

16. 08. 2011

Církev zapálená Duchem svatým - Sk 2,42-47

V novozákonním čtení jsme slyšeli charakteristiku Kristovy církve, která se nově zformovala ve výhni Ducha svatého. Četli jsme o církvi, která byla naplněna a zmocněna Duchem svatým. Jak tato Duchem svatým zformovaná církev vypadala? Co měla a jaká byla? Tyto otázky přitahovaly pozornost křesťanů v každé době. Někdy se prvotní církev příliš idealizovala. Ne, nebyla ideální! Vždyť nebyla složena z andělů, ale z lidí. Měla své problémy a zápasy. Např. napětí v sociální službě mezi vdovami ze Židů a z helénistů, které bylo řešeno povoláním diakonů. Prvotní církev měla i své podvodníky – Ananiáše a Safiru. Tito manželé předstírali, že dávají všechny peníze za prodaný dům k nohám apoštolů. Nemuseli to udělat, nikdo je k tomu nenutil! Přitom předstírali, že dávají všechno. Písmo říká, že lhali Duchu svatému. To bylo rychle odhaleno. Prvotní církev se potýkala s rivalitou, pomluvami, nemorálností, tak jako církev v dnešní době. Církev měla své problémy, ale s Boží pomocí je řešila. Vždy se znovu a znovu vracela k základnímu pověření jít ke všem národům, získávat učedníky, křtít je a učit je zachovávat všechno, co jim Pán Ježíš Kristus přikázal. Naše otázka může znít: Co bylo na tehdejší církvi příkladné? Čím byla tato církev naplněná Duchem svatým typická?

Dnešní text ze Skutků apoštolských, doporučený jeruzalémskými církvemi pro Týden modliteb za jednotu křesťanů, naší pozornost obrací ke znakům živé církve. Blízký spolupracovník sv. Pavla, lékař a evangelista Lukáš shrnuje tyto znaky ve 42.v. takto: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Následující verše rozvádějí znaky jeruzalémské církve do názornější podoby.

1. Studium apoštolského učení

Lidé, kteří uvěřili, se věnovali učení apoštolů. Je tam napsáno: Vytrvale poslouchali učení apoštolů. Můžeme povědět, že po letnicích Duch svatý otevřel v Jeruzalémě školu. Učiteli byli apoštolé, které Ježíš pověřil a připravil. A potom tam byly tisíce žáků v této škole. Možná to dnes někoho překvapí. Duchem naplněná církev a noví křesťané jdou do biblické školy. Možná bychom čekali přinášení proroctví, různá vidění, činění zázraků…. Překvapivě první charakteristikou je vytrvalost v naslouchání učení apoštolů – tedy studium. Tehdejší Biblí byla Písma Starého zákona. Nový zákon ještě nebyl sepsán, ale byli zde apoštolé, kteří vyučovali základy víry a připravovali nové křesťany k následování Krista a ke službě Bohu i lidem. Kdo byli tito lidé, kteří vytrvale poslouchali učení apoštolů? Byli to lidé, kteří byli o svátcích letnic v Jeruzalémě ze všech možných míst římského impéria. Po vylití Duch svatého na čekající učedníky zaznělo na ulici kázání apoštola Petra – byla to, dnešními slovy „pouliční evangelizace“. Mnoho lidí přijímalo víru v ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše. Podle evangelia jich bylo 3000. Tito lidé uvěřili v Mesiáše, ale ještě netušili, co znamená být křesťanem - Kristovcem. Potřebovali vedení apoštolským učením. Potřebovali vyučování (katechezi), potřebovali slyšet zkušenosti těch, kteří sami s Kristem žili a byli od Krista vyučeni.

První křesťané nebyli pouze v nějakém emocionálním vytržení. Jejich intelekt byl zaměstnán, museli přemýšlet a studovat teologii. Teologie je myšlení o Bohu. Teologií se zabývá každý křesťan, který studuje učení apoštolů a přemýšlí o své víře. Dnes, v době postmoderny je třeba připomínat, že Boží slovo je třeba studovat a vykládat. Tím nemám na mysli pouze odbornou teologii včetně jazyků Bible, hebrejštiny a řečtiny. Myslím na systematické studium apoštolského učení, které nám prostředkuje Bible. Kolikrát se v dějinách církve stalo, že nástrojem duchovní obnovy byli lidé, kteří se poctivě a důkladně otevřeli studiu a vlivu Božího slova. Najdeme jich jak na katolické, tak na protestantské straně celou řadu. Každá obnova církve je spojena s novým porozuměním apoštolskému učení.

Z textu vidíme, že studium a plnost Ducha svatého jdou dohromady. Noví učedníci sedí u nohou apoštolů a vytrvale poslouchají učení apoštolů. Lidé dychtivě naslouchali učení apoštolů, jejichž autorita byla potvrzována zázraky. Ještě ve 2K 12,12 apoštol Pavel odkazuje k zázrakům, jako k tomu, co potvrzuje autoritu apoštola. Píše: Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech. Věrnost učení Nového zákona je dnes věrností učení apoštolů. U nás v Evropě pociťujeme potřebu rozvinout evangelizaci! Církev v Evropě ubývá. V jiných kontinentech, v Africe, Asii, Latinské Americe… církev roste často po tisících, ale je tam velká potřeba vyučování.

2. Druhým znakem Duchem svatým naplněné církve je společenství.

Náš text to říká velmi prostě: Byli spolu. Řecké slovo koinonia – znamená společenství. To je víc, než pouhá množina lidí. Tito lidé se na něčem společně podíleli, společně sdíleli Boží milost. Apoštol Jan píše. Naše koinonia – společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem (1J 1,3). A apoštol Pavel připojí: koinonia – společenství Ducha svatého (2K13,14).
Je toho mnoho, co nás rozděluje. Může to být národnost, jindy kultura, gender, věk, politika, sociální skupina, církevní příslušnost. Můžeme být vůbec někdy jednotní? Boží slovo říká, že ano! Naše koinonia - společenství ale musí být s Otcem a jeho Synem v Duchu svatém. Jestliže máme společného Otce, jestliže jsme spojeni v jeho Synu – Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu a v Duchu svatém, pak jsme v jednotě.

Jednou se jedna nevěřící socioložka dívala na velké světové křesťanské shromáždění. Svými termíny popsala toto pestré shromáždění: To je sociologická nemožnost! Ano, takové to je v církvi. Sociologická nemožnost se stává možnou. Třeba ve chvíli modlitby či slavení eucharistie - sv. večeře Páně.

Pozor, to ale není všechno! Sdílet se máme i my mezi sebou. Máme nejen duchovní obdarování, ale máme i prostředky, jak vyjádřit jednotu. Apoštol Pavel použil slovo koinonia, když hovořil o sbírce v řeckých sborech ve prospěch jeruzalémské církve, která se dotkla chudoba. Je zajímavé, že přídavné jméno koinonikos znamená štědrý. Křesťané v církvi naplněné Duchem svatým nebyli egoisté a sobci. Cítili s druhými. Společenství se dotýkalo i materielních věcí, jídla a peněz. Jak si toto musíme často připomínat, když přes všechny problémy žijeme v té bohatší části světa. Někdy máme tendenci přeskočit tato slova o společenství v materielních věcech. Sdílení se v potřebném a vzájemná pomoc. Četli jsme: 44: Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Kousek od Jeruzaléma byla v Kumránu esejská komunita. Její členové odevzdali všechno, co měli. Takovou cestou šli mnozí další – např. František z Assízi a také dnes jsou křesťané, kteří jdou touto cestou, že vzdají všeho osobního vlastnictví. Byli ale takoví, kteří chtěli osobní vlastnictví zakázat. To ale není křesťanské učení, to je marxismus. V jeruzalémském sboru bylo dávání dobrovolné. Někteří prodali své domy a všechny peníze dali na Boží dílo. Jiní si domy ponechali, aby jimi sloužili jiným způsobem, jako např. Lydia, která ve Filipis svůj dům otevřela pro apoštolskou misii a pravděpodobně první církev v Evropě. Diakonie, charita, sociální služba musí mít pevné místo v církvi. Zvláště my v Evropě potřebujeme překonávat sobectví a individualismus.

3. Křesťané lámali chléb a modlili se. Společná bohoslužba.

První církev konala společně bohoslužbu a uctívala Boha. Lámání chleba označuje nepochybně svatou večeři Páně – eucharistii. Slovo Nového zákona pro modlitbu znamená uctívání, adoraci. Je pozoruhodné, že první křesťané měli dvě roviny setkávání. Chodili se modlit do chrámu, ale také se modlili ve svých domech. Mohli bychom dnešními výrazy povědět, že v chrámu se uskutečňovala více formální a slavnostní bohoslužba a v domácím prostředí bohoslužba neformální. Podle tohoto modelu byl jeruzalémský sbor rozdělen do malých skupin. V nich se studovalo apoštolského učení, konaly se neformální modlitby a uskutečňovalo se společenství vzájemné pomoci.

Křesťanská bohoslužba je radostná, je plná naděje, vždyť je to shromáždění kolem Krista. Jak je možné, že někdy křesťanská bohoslužba připomíná pohřeb. Písně se vlečou hlemýždím tempem, nikdo nic neřekne, nikdo se nesměje…. Na druhou stranu bohoslužba první církve v Jeruzalémě nebyla neuctivá. Radost je jedním ze znaků autentické bohoslužby (lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem), na druhou stranu jsme četli (43): všech se zmocnila bázeň – vnímali, že Bůh je uprostřed nich. Když je Bůh přítomen, je na místě se klanět a uctívat.

4. Evangelizace

Posledním čtvrtým znakem Duchem svatým naplněné církve je evangelizace. A je to znak velmi důležitý. Když vezmete studium apoštolského učení, společenství, ve kterém se uskutečňuje vzájemná péče a společnou bohoslužbu, mohli byste říci, že jeruzalémská církev byla tak trochu uzavřené ghetto a zabývala se svými záležitostmi. Nebylo tomu tak! První křesťané byli zamřeni na misii! V posledním verši je napsáno: A Pán denně přidával k jejich společenství (k církvi) ty, které povolával ke spáse. Není pochyb o tom, že to Pán činil skrze kázání apoštolů, každodenní svědectví členů církve a jejich společenstvím, ve kterém byla Kristova láska. Text naznačuje, že příslušnost k církvi a spása patří k sobě. Pán nepřidával ty, kteří by nebyli spaseni. Ale ti, kteří přijali Krista a skrze něj odpuštění hříchů, byli přidáváni k jeruzalémskému společenství. Spása a zapojení (členství) v církvi patří k sobě. A Pán takové přidával denně.

Prožil jsem takovou věc jen jednou. Bylo to misijní práci v rovníkové Africe. Pracovali jsme s týmem studentů a farářů mezi lidmi. Každý den někteří lidé uvěřili. Když jsem s někým dle evropské situace o Kristu mluvil delší dobu, můj tlumočník do domorodého jazyka do mě šťouchl loktem a netrpělivě zvolal: Tak už se jich zeptej, zda chtějí přijmout Krista. A oni chtěli! Připojili se k církvi.

Pro první církev v Jeruzalémě nebyla evangelizace „Popelkou“! Oni kázali, svědčili o Kristu a sloužili lidem denně. A Pán přidával ty, kteří byli spaseni. I my v Evropě potřebujeme obnovit očekávání, že Pán chce přidávat ty, kteří budou v Kristu Ježíši smířeni s Bohem i s lidmi. I naše sbory a farnosti potřebují důležité znaky Duchem svatým naplněné církve, jako tomu bylo po Letnicích v Jeruzalémě.

  1. Učení apoštolů – obsažené v Bibli.
  2. Společenství lásky a vzájemné péče.
  3. Upřímná, radostná a pokorná bohoslužba v chrámu i po domech.
  4. Bylo tam zvěstování evangelia a služba okolní společnosti. Křesťané byli Bohu i lidem milí. Obávám se, že křesťané nejsou v naší zemi příliš lidem milí! Z toho je třeba činit pokání a modlit se!

Ať Duch svatý obnovuje znaky jeruzalémské církve i v naší současnosti! Amen!

Pavel Černý, kázání při ekumenické vigilii v katedrále sv. Víta, Petra a Pavla, Praha, 11. 6. 2011, které předsedal pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka