Pavel Černý – osobní stránky

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení senátoři, vážení hosté,

dnešní setkání se koná v době začínajících svátků: Adventu – příprava na Kristův druhý příchod a potom inkarnace – Boží vtělení. Tyto svátky nám připomínají něco ze základů křesťanské víry a zároveň i kořenů naší civilizace. V našem národě byly doby, kdy i český král a jeho vládní poradci věřili, že se jednou budou muset ze své vlády a ze svého života zodpovídat určité autoritě – Bohu a Pánu. Ti, kteří to brali vážně, na ty ještě dnes vzpomínáme – např. císař Karel IV. V tehdejších dobách i zločinci věděli, že za prohřešky není jen odsouzení a trest zde na zemi, ale že jednou bude muset každý člověk čelit Božímu soudu. Proto někteří považovali za rozumné se ke své vině přiznat, přijmout trest a také Boží odpuštění. Však se také ve starých křesťanských liturgiích objevuje část, ve které se o Ježíši Kristu zpívá jako o tom, který jako Agnus Dei (Beránek Boží) – se smilovává, bere na ebe lidské viny, ale který je zároveň také Agnus irae (Beránek hněvu) tam, kde je třeba soudit. Lidé věřili, že jednou nastane den Hospodinův a bude soud – soud neúplatný, naprosto přesný, nekompromisní a s nulovou tolerancí.

To, co my – občané – v pohledu na Parlament víme je, že Vás nemají rádi Vaši političtí odpůrci a v současné době vás – politiky - nemá ráda poměrně velká část národa.

Přišel jsem Vám povědět, že vás všechny má rád Bůh. Že mu na každém z vás záleží. Že i vy, ať tomu věříte či o tom pochybujete, jste Božími dětmi. Zvěst adventu je úžasná! Připomíná, že Mesiáš – Ježíš, nejen jednou na tuto zem přišel, ale že opět přichází a jeho příchody do lidského života jsou úžasnou chvílí. To jsou příchody ve Slovu a v Duchu, to jsou chvíle, kdy Bůh mluví, zasahuje do lidského života a člověk najednou prožívá, že Bůh je tak blízko a že o tom třeba ani nevěděl. Kromě toho adventní doba připomíná, že Bohem svěřený čas není neomezený a že se blíží „onen den“ – den druhého Kristova příchodu.

V Bibli se o této skutečnosti mluví v evangeliích zvláštní útvary – tzv. apokalypsy – zjevení. A potom je na konci v Bibli jedna celá kniha, která se jmenuje apokalypsa – tedy Zjevení sv. Jana. Tam můžeme mimo jiné nalézt hned na začátku adventní dopis církvím v několika asijských městech.

Když dnes vyslovíme slovo APOKALYPSA, tak si patrně většina lidí představí thriller o nějaké katastrofě. Apokalypsa je často v literatuře či ve filmu ztvárněna jako přírodní katastrofa, nukleární válka, nákaza smrtelnou nemocí či selhání techniky, která se postaví proti lidem. Najednou se lidem věci vymknou z rukou, nastává chaos a svět i lidstvo se nezadržitelně řítí ke zkáze. Literatura, která se snaží rozplést takové události, patří často do kategorie science-fiction. Někdy se v příběhu objeví schopný hrdina, který v poslední chvíli katastrofu odvrátí.

Zjevení, které dal Bůh lidem prostřednictvím apoštola Jana je jiného charakteru. Ne, že by nebylo v knize Zjevení nic o hrůzách a z našeho pohledu katastrofách. Rozdíl je v tom, že se nejedná o beznadějnou katastrofu, kterou vše končí – třeba jakousi tepelnou smrt vesmíru. V textu (1,8) je Bůh označen prvním a posledním písmenem řecké abecedy – Alfa i Omega. To znamená, že je to Bůh, který byl na počátku dějin, chceme-li při stvoření kosmu a člověka a tento Bůh stojí také na konci lidských dějin světových i našich osobních. Je to ten, který je označen slovem PANTOKRATOR – VŠEVLÁDCE – všemohoucí! (Zj 1,8)

Zjevení sv. Jana je v adventní a vánoční poště naprosto mimořádnou korespondencí. Jedná se o poselství, které Bůh dal člověku v Ježíši Kristu. Tento dopis měl být čten! „Blahoslavený je ten kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.“ (Zj 1,4)

V čem je jedinečnost tohoto poselství? Dějiny se nevytrhly z Božího působení. Historie se nesplašila, aby končila v chaosu. Ano, my lidé si dovedeme připravit peklo na zemi. Ale Bůh nezlomil hůl. Neodešel! Bůh je nejen Alfou – počátkem, ale dál zůstává i Omegou – patří mu i ukončení dějin světa. Jaké jsou naše vyhlídky směrem kupředu?

Po řadu let se pravidelně zúčastňuji konference Forum 2000. Z iniciativy exprezidenta Havla se tam každý rok setkávají pozoruhodné osobnosti z celého světa (vědci, filozofové, náboženští představitelé, politici, ekonomové umělci, nositelé Nobelových cen). Tito lidé tam vždy přemýšlejí a hovoří o budoucnosti lidstva. Jak dál? Kudy vede cesta? Musím přiznat, že jsem tam už slyšel hodně apokalyptických příspěvků, které více či méně připomínaly thriller. Globalizace – buď se s ní naučíme žít, a je to něco jako se učit žít s dinosaurem, nebo nás zničí. Buď změníme okamžitě své zacházení s přírodou, nebo dojde k nevratným změnám, které představují časovanou bombu. Ekonomové přiznali, že nejsou schopni předpovědět, co mohou způsobit hospodářské krize v globálním prostoru. Letos se hovořilo o demokracii a svobodě v multipolárním světě. Konflikt mezi Izraelem a Palestinci se zdál neřešitelný, odborníci na Rusko zjistili, že tato země v současné době není politicky reformovatelná. V současném světě přes neuvěřitelný rozvoj techniky přibývá hladových, přibývá negramotných, přibývá pronásledovaných z politických a náboženských důvodů. Důsledkem je růst rasismu, xenofobie, extremismu, terorismu. Mnohokrát zaznělo od různých delegátů Fora 2000, že náboženství má pomoci k proměně člověka. Když ale nasloucháte hodiny buddhistům, muslimům, hinduistům, křesťanům, tak nakonec zjistíte, že to také nejde dohromady. Přes různé podobnosti a možnou spolupráci např. v ekologii, se jedná o naprosto odlišné systémy, které mají i odlišné cíle. Přitom předpovězená éra sekularismu se nekoná a ve světě přibývá věřících lidí patřících k různým náboženstvím.

V této neutěšené situaci adventní dopis obsahuje naději. Je v něm představen věrný svědek Ježíš Kristus, který je prvorozený z mrtvých a vládce králů země. Blahoslavený je ten, kdo Boží slovo slyší, blaze těm, kdo toto slovo zachovávají, neboť čas je blízko. Jak dnes potřebujeme slyšet, že lidé jako Boží děti jsou milovány? Nejsme nechtěnými dětmi. Křesťané tenkrát z těchto dopisů přijímali naději, že Kristus v posledu vládne nad králi a vladaři, nad římským místodržitelem Pilátem i nad zkorumpovaným židovským králem Herodem. Poslední slovo mu patří i nad krutými lidmi, jako byli císař Nero či Domitian. I když se zdálo, že vládne zlo, že lidé jsou pouhou hříčkou temných sil a nemorálnosti současných vládců, přece jen bude triumfovat jednou ten, který je Alfou i Omegou lidských dějin.

Adventní dopis podtrhuje, že jde o poselství od provorozeného z mrtvých a vládce králů země… jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce, jemu sláva i moc navěky. Amen.

Adventní dopis naznačuje i něco dopředu. Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Zde je vyjádřena víra v absolutní Boží spravedlnost. Ani ti, kteří Kristovi probodli hřeby ruce a nohy a kopím probodli bok, neujdou soudu. Nemá smysl se mstít! Neuniknou ani Herodes, ani Nero, ani Hitler, Stalin, Sadám Husajn, Miloševič a mnozí ti, kteří škodili, vraždili, kradli, podváděli, lhali, neuniknou (někam na Bahamy). V textu je napsáno: Uzří ho každé oko! Ani vlastní smrtí člověk neunikne zodpovědnosti.

Tak jak se během dějin objevovala různá znamení ohlašující Kristův příchod, sílily různé předpovědi. Však to bylo i kolem přelomu tisíciletí, když nadcházel rok 2000. Lidská představivost nemůže Bohu vyrvat tajemství, jak je dlouho do Kristova příchodu. Martin Luther prohlásil, že kdyby věděl, že zítra nastane Kristův příchod a chtěl by zasadit strom, tak že by ho ještě dnes zasadil. Naším úkolem je pracovat a sloužit, rozsévat, pěstovat, sklízet, dělit se s druhými…

Představoval jsem si, co by asi apoštol Jan napsal ve svém adventním dopise dnešním politikům. K čemu by je povzbudil? Možná by podtrhl:

• Udělejme všechno pro udržitelný rozvoj! To je náš úkol, naše povinnost. Chraňme lidi i přírodu. Nepočítejme ale s trvale udržitelným rozvojem. Náš svět nebude trvat věčně, nebude trvalý…. Bude mít svůj konec, právě tak jako život každého z nás.
• Nedělejme v politice jen to, co vychází z průzkumů veřejného mínění a co zavání populismem. Ještě dnes vzpomínáme na prezidenta Masaryka, protože se dovedl svou osobou, svým názorem, postavit třeba proti všem. Snažil se dívat na svět, společnost i politiku, jak říkával, sub specie eternitatis – pod zorným úhlem věčnosti. Počítal s věčností. Věděl, že jednou bude soud, který naprosto přesně odhalí všechny činy i jejich pohnutky. Střežme občanskou a náboženskou svobodu. Snažme se, aby platila nejen u nás, ale i na Kubě, v Číně, v Turecku…. Přinášejme do EU své zkušenosti s totalitou.
• Buďme sociálně citliví. Prosím vás, nedopusťme, aby v roce 2010 zkrachovala mnohá sociální zařízení, domovy seniorů, ústavy pro hendikepované, diakonie, charity… Tyto ústavy často fungují jen za cenu obětí mnoha věrných pracovníků, kteří jsou po léta podhodnocováni za svou práci. Jestli jim ještě ubereme, tak nepřežijí. Nemocní, staří, slabí si sami nemohou pomoct.
• Mysleme na další generaci. Myslete na své děti a vnuky. V jakém světě budou žít? Pokud nebudeme spravedlivě trestat zločin, loupeže, alkoholismus za volantem, pokud budeme chránit víc násilníky než oběti, pokud nebudeme občanům měřit stejně bez ohledu na barvu pleti, národnost, náboženství… nemůžeme se divit, že dál poroste extremismus a násilí. Pokud z naší země dál bude kasino a herna Evropy, nemůže se divit, že se sem budou stahovat mafiáni z Východu i Západu.
• Pokud se nebudeme snažit být dalším generacím příkladem v serióznosti, skromnosti a životní moudrosti, pak nečekejme, že vyroste nová a lepší generace. Naopak generace příští bude ještě horší.

Naléhavost adventní doby vede člověka k životním změnám. Odstranit překážky, abychom se mohli radovat z narození Krista a nemuseli mít hrůzu z věcí, které přijdou a na jejichž konci bude druhý Kristův příchod. Přeji Vám všem pevnou naději a hluboké prožité Boží lásky v příštích dnech.

Pavel Černý