Pavel Černý – osobní stránky

Homilie pro vysílání rádia Proglas ve velikonočním týdnu, 19.3.2008

Smrt a život

Velikonoční týden je mimořádným obdobím křesťanského církevního roku. Vyvrcholila doba příprav na prožití hlubokého tajemství velikonočních svátků. Mnozí se připojili k přípravám modlitebním, postním, nebo se snažili uklízet nejen v bytě, ale také ve svém životě, v mezilidských vztazích a ve svém srdci. Jestliže o vánocích slavíme narození Mesiáše v podobě dítěte, pak je trochu snadnější se připojit k radosti, která takovou událost provází. V případě velikonoc stojíme tváří v tvář smrti. Někomu proběhne myslí vzpomínka na film Mel Gibsona – Umučení Krista. Přes všechnu oprávněnou kritiku jednostranného pojetí evangelia, tento film poměrně autenticky ukázal hrozné utrpení, které by si člověk jistě dobrovolně nevybral. A přece zde byl jeden - Pán Ježíš Kristus, který se tomu mohl vyhnout, ale neudělal to. V takovém případě muselo jít o obětování sama sebe pro druhé, nebo dokonce - místo druhých.

V našem podnebním pásmu jsou velikonoce spojeny s příchodem jara. Nemáme v naší vlasti příliš mnoho palmových ratolestí známých z Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, ale na mnoha záhonech se objevily krásné květy a leckde i v zahradách rozkvetly stromy. Jaký to je kontrast ke Kristovu ukřižování a smrti! Však to také křížem neskončilo a celý příběh má úžasné pokračování v Kristově vzkříšení. Smrt byla poražena a proměněna ve vítězství. Život znovu rozkvetl!

Žijeme ve světě, který je plný umírání. Lidé neodcházejí jen sešlostí věkem, ale odcházejí předčasně na nejrůznější nemoci. V rozhlasových či televizních zprávách nemine ani jeden den, kdybychom se nedozvěděli o ničivých katastrofách, neštěstích, teroristických útocích či válečných konfliktech, při kterých umírá mnoho lidí. K tomu přispívají ještě zločiny, které často končí vraždami. Ke stinné stránce života na této zemi ještě přispívají počty zabitých počatých dětí, které se nesměly narodit a proto byly utraceny. Pro útlocitné se tomu říká krycím označením „přerušení těhotenství“, jako by po tomto přerušení zabitím mohl život ještě pokračovat. Do tohoto stínu smrti nám někteří naši zástupci v poslanecké sněmovně připravují ještě další rozšíření sféry smrti. Znovu se diskutuje eutanazie – zabití člověka na jeho žádost, nebo na žádost jeho příbuzných. Rozhovor na toto téma může skončit tím, že naši lékaři budou povinni asistovat při usmrcování lidí. Nejen, že by bylo nutné, aby porušili svou lékařskou Hippokratovu přísahu, ale museli by své svědomí obtížit asistencí u vražd na objednávku. V západní demokratické Evropě se můžeme učit mnoho užitečných věcí, ale proč nemít svou hrdost a čest odmítnout to, co se ani tam neosvědčilo. Z Holandska je známé, že se tam starší lidé bojí jít do nemocnice, aby ve chvíli slabosti, nebo na přímluvu příbuzných nebyli zlikvidováni. Kolik se už stalo omylů v lékařských diagnózách, v různých životních okolnostech, ke kolika zneužitím už v případě eutanazie došlo. Přitom dnešní paliativní léčba je na vysoké úrovni, že ani těžce nemocné pacienty není třeba zabíjet. Nestačilo, že se nechal usmrtit jeden, aby ostatní lidé mohli žít a jednou až jejich čas smrti přijde, prošli touto branou do nového života? Díky Bohu, že nad lidským životem i nad smrtí probleskují paprsky velikonoční zvěsti o vzkříšení. U Ježíše Krista to nebyla eutanazie. Šlo o lynčování a potom o justiční vraždu. Ale nakonec triumfoval život. Tak jak říká apoštol: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je smrti Tvé vítězství? (1K 15,54b-55a) Velikonoční svátky nejsou jen svátky jara. Je to i svátek života, který vítězí nad smrtí.