Uplynulé 20. století bývá v křesťanských kruzích nazýváno stoletím ekumenismu. Je to jistě proto, že v tomto časovém období došlo k nebývalé spolupráci mezi jednotlivými církvemi a to jak na straně protestantské, tak na straně katolické a pravoslavné. Po dlouhých staletích štěpení a někdy i určitého nepřátelství, začalo docházet k viditelné spolupráci, vzájemnému uznání a dalším projevům jednoty Božího lidu.

Ekumenismus dnes označuje široké hnutí mezi křesťany, jehož cílem je obnovení jednoty církve. Často bývá citována prosba z velekněžské Kristovy modlitby: „aby všichni byli jedno jako ty, otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (J 17,21). Podle tohoto verše je jednota církve viděna v přímé souvislosti s misií církve. Jednota církve se zvláštním způsobem dotýká uvěření světa v Ježíše, který byl poslán Bohem na tento svět. Ze zmíněného textu můžeme pochopit, že jednota církve není záležitostí volitelnou, nepovinnou, ale že se jedná o přímluvnou modlitbu Pána Ježíše a tím i o zjevení Boží vůle. Ekumenismus tedy není luxus či církevní zábava. Ekumenismus je naší povinností a tvoří součást misijního poslání církve.

Souhlasím s těmi, kteří říkají, že ekumenismus je projevem vanutí Ducha svatého. Těší mě, že ekumenické hnutí se zrodilo z misijního zápasu církve (modlitební hnutí evangelické aliance a světové misijní konference). To mi potvrzuje závažnost spojení jednoty církve a dnešní evangelizace. Je pravdou, že člověk dovede pokazit všechno a víno proměnit ve vodu. Krásné projevy ekumenismu se mohou zvrhnout do mocenských zápasů a ryzí úsilí o jednotu církve může zmutovat do neplodných ekumenických hrátek. Číhá zde také pokušení, aby jednota církve byla založena na něčem jiném, než je Kristus a jeho dílo spásy. Proto se někdy setkáváme s době poplatnými politickými tendencemi církví, nebo se snahou využít církev k prosazení osobních cílů.

Jestliže Dietrich Bonhoeffer upozornil na nebezpečí „laciné milosti", která může vytlačit či zničit milost drahou, je třeba připustit, že se dnes objevuje také „laciný ekumenismus", který  vytlačuje a nahrazuje ekumenismus drahý. Laciný ekumenismus se projevuje biblickými kompromisy, ústupky za cenu výhod, pozic, moci a peněz. Drahý ekumenismus je náročný na lásku, někdy bolí, znamená přinášení obětí, ale nikdy nevede pryč od Krista.

V dnešní době jsme svědky velkého ekumenického úsilí. Roste touha nejen po obecném uznání trojičního křtu, ale také po společné večeři Páně. Samozřejmostí se stávají společné modlitby, překlady Bible, mezidenominační teologické školy, společné evangelizační a diakonické akce. Stačí to? Je to naplnění apoštolova slova, abychom „všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli pravého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti"? Obávám se, že svět ještě nemá mnoho šancí poznat jednotu církve. Nemyslím si, že by to měla být instituční jednota nějaké globální supercírkve. Spíše vyhlížím jednotu víry, naděje a lásky v jednotlivých křesťanských rodinách, sborech i denominacích. Pokud tam jednota bude a bude vyrůstat z Krista, potom se bude dařit i ekumeně mezicírkevní. Jednota není především v instituci, v duchovních obdarováních, ve stejném vyjádření všech článků víry či v liturgických formách. To v multikulturním světě není reálné, ale ani Písmem žádané. V Božím slově čteme o jednotě ve víře, poznání Krista a o jednotě Ducha ve svazku pokoje. V tomto náročném zápase o jednotu můžeme prožívat ryzí ekumenismus těch, kteří vyznávají a milují Krista. Věřme, že uvidíme i misijní působení takového ekumenismu na ty, mezi nimiž žijeme. Ekumenismus v 21. století není přepychem, ale poslušností evangelia a nutností misijní služby.

Pavel Černý, Bratrská rodina 10/2005, s. 4-5