Toto slovo mnoho křesťanů provokuje, někdy odpuzuje, ale zároveň něčím přitahuje. Často zní otázka, jak by Pán Bůh mohl předurčit životní cestu a svobodné rozhodování člověka. Nejsme přece loutky na provázku! Na druhou stranu nestačíme vydat každému svědectví, nestačíme ovlivnit životy druhých evangeliem, a pokud se o to snažíme, pak je to často nedokonalé a málo srozumitelné.

Kdo může vůbec dnes uvěřit? Každý, kdo čte Bibli, kdo slouží Pánu Bohu a zápasí o spasení druhých, bývá svědkem nepochopitelných skutečností. Někdo sotva evangelium zaslechne – uvěří! Jiný už slyšel stovky svědectví a kázání, je předmětem dlouholetého modlitebního zápasu, a stále nic.

Pokud se začteme do Bible bez předsudků, tak tam najdeme řadu textů, které předurčení připomínají. Jedním z nejnázornějších je Ř 8,28-30. Bůh „které předem určil, ty také povolal“. Mnozí křesťané se pokoušeli predestinaci vyložit. Byli to např. církevní otec Augustin či reformátor Kalvín. Kolik vzniklo během dějin církve teorií? Postkalvinisté někdy až provokativně hovořili nejen o předurčení ke spáse, ale logicky se jim vynořovalo i předurčení k zavržení. Pro jiné takový důraz narušoval učení o Boží dobrotě a přání všechny zachránit.

V našem porevolučním prostředí a v kontaktu s některými americkými hosty se vynořovala ostře diskutovaná otázka, zda je možné již jednou vyznávané spasení ztratit. Oba tábory připravily bohatou argumentaci a někdy v žáru boje pozapomněly uvažovat o nadpřirozeném charakteru Božího slova a o Boží mysli, která je jiná než naše lidská. Jan Kalvín, jehož pětisté výročí narození si letos připomínáme, povzbuzoval k jistotě spasení, která se potvrzuje společenstvím s Kristem. Otcův milý Syn Ježíš Kristus působí, že jsme přijati za syny Boží a jako dědictví se nám dostává Boží království. Kalvín ví o tom, že ne všichni jsou vyvoleni. Důsledně ale varuje, abychom sami nesoudili o druhých, zda jsou vyvolení či zavržení. To není naší věcí! 

Pokud i dnes tento Kalvínův důraz vezmeme vážně, můžeme si uvědomit, že Bůh je svrchovaný. My ale jeho svrchovanou vůli ve věci spásy neznáme a do jeho mysli nevidíme. Naším úkolem zůstává misijní poslání, které nás zavazuje, abychom neváhali a alibisticky se službě nevyhýbali. Naším úkolem je jít, získávat učedníky, křtít a učit je zachovávat všechno, co Ježíš přikázal (Mt 28,19-20). O předurčení je ale třeba vědět, protože z nás snímá spasitelský komplex a osvobozuje k tomu, abychom se více spoléhali na Pána Boha než na sebe.

Pavel Černý, pro časopis Život víry, 7/2009