Tento článek je reakcí na dokument vatikánské kongregace pro nauku víry, publikovaný v létě 2007, který opět rozčeřil hladinu ekumenického hnutí. Dokument odpovídá na některé otázky ohledně nauky víry a opakuje staré pojetí římskokatolické církve, která pouze sebe považuje za skutečnou a pravou církev. Článek byl publikován v Životě víry, 9/2007, s. 17

Článek o významu konfesí pro dnešní dobu byl otištěn v Křesťanské revui, roč. LXXIII, č. 4/2006, s. 3-7. Jde o reakci na současné experimenty některých teologů, které pomíjejí starokřesťanské konfese a exegeticky se nevyrovnávají s formulacemi historických kréd. Článek se staví proti lehkovážnému výprodeji křesťankých vyznání a vyzývá k uctivému a důkladnému dialogu nad jejich významem.

Uplynulé 20. století bývá v křesťanských kruzích nazýváno stoletím ekumenismu. Je to jistě proto, že v tomto časovém období došlo k nebývalé spolupráci mezi jednotlivými církvemi a to jak na straně protestantské, tak na straně katolické a pravoslavné. Po dlouhých staletích štěpení a někdy i určitého nepřátelství, začalo docházet k viditelné spolupráci, vzájemnému uznání a dalším projevům jednoty Božího lidu.

Ekumenismus dnes označuje široké hnutí mezi křesťany, jehož cílem je obnovení jednoty církve. Často bývá citována prosba z velekněžské Kristovy modlitby: „aby všichni byli jedno jako ty, otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (J 17,21). Podle tohoto verše je jednota církve viděna v přímé souvislosti s misií církve. Jednota církve se zvláštním způsobem dotýká uvěření světa v Ježíše, který byl poslán Bohem na tento svět. Ze zmíněného textu můžeme pochopit, že jednota církve není záležitostí volitelnou, nepovinnou, ale že se jedná o přímluvnou modlitbu Pána Ježíše a tím i o zjevení Boží vůle. Ekumenismus tedy není luxus či církevní zábava. Ekumenismus je naší povinností a tvoří součást misijního poslání církve.