Tato přednáška zazněla na 4. Leuenberském synodu v Praze 24.11.2006. Tématem synodu bylo hledání podoby misijní církve pro 21. století.

„Církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ (Martin Hengel)

Záznam rozhlasového "slova na den" najdete v příloze.

V severní Nigérii existuje domorodý kmen, který se jmenuje Gwandara-wara. Během první části 20. století se misionáři dvakrát pokusili tento kmen evangelizovat. Oba pokusy se nepodařily. Evangelium nebylo komunikováno. Nikdo neuvěřil v Krista a žádný sbor nebyl založen. V roce 1980 se pokusil další misijní tým. Tentokrát byl mnohem úspěšnější. Tento tým mohl nějakou dobu žít mezi lidmi, kterým nesli evangelium. Postupně se jim podařilo zjistit, co znamená název kmene: Gwandara-wara. Překlad tohoto názvu zní: „Lidé, kteří dávají přednost tanci". Postupně se dozvěděli od lidí, kteří udržují identitu tohoto společenství, že již v 19. století přišli k tomuto kmeni lidé, kteří ho chtěli obrátit k islámu. Kmen je odmítl s tím, že jsou lidmi, kteří dávají přednost tanci. To znamená jinými slovy, my se nevzdáme své kultury, své hudby a svého tance. Nechceme náboženství, které by nám náš tanec zakazovalo.

Poprvé jsem se „setkala" s Pavlem Černým prostřednictvím velkoplošné projekce před kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, ve kterém právě probíhala novoroční slavnost. Bylo to 1. ledna 2004. Jeho myšlenky o smyslu našeho tehdy blížícího se řádného členství v Evropské unii mě zaujaly. Tváří v tvář jsme se viděli na setkání Společně pro Evropu v květnu 2004 v německém Stuttgartu. Dnes je Pavel Černý nejen předsedou Rady Církve bratrské, ale byl letos zvolen také předsedou Ekumenické rady církví.

Jak jste dospěl k povolání kazatele, co bylo tou výzvou a jaká byla vaše formace?